Vidět v kině animovaný film ve své čisté podobě, prokazující řemeslo a zároveň nedusící autora je něco, z čeho bychom mohli udělat státní svátek. Trojhlas se opodstatněně snaží probourat bariéry, které v kinech pro některé filmy vznikly, a plno lidí v sále kolem mě dokazuje, že existují duše, pro které má smysl křičet, ale i šeptat.
Nejspíš ale budu mít dost nepopulární názor, když tiše a skromně řeknu, že Noctuelle (Martin Pertlíček) a Betonová džungle (Marie Urbánková) dost válcují Dceru (Daria Kashcheeva). Dcera je krásná, pečlivá, s citem vytvořená a rozhodně zanechává stopu. Pohladí tě strukturou, cítíš ji na kůži, na které zanechá otisky barev. Vztahovost a city vyjadřuje jako opera. Dynamický a úzkostný běh po schodech mě bude pronásledovat ještě hodně dlouho. Něco mě ale ruší v souznění. Přestože je samotné téma pro mě docela cizí, tak to nebude ten důvod, jak jsem si nejdříve myslela. V opeře třeba nerozumíš slovům, ale živost hlasu ti něco předá, když má co. U Dcery vidím tu citovou stopu, slyším, že na mě křičí, ale nedoléhá do mě. Do vnitra. A to je něco, co mě extrémně vyvádí z rovnováhy. To, že necítím. Že necítím, při pohledu na tak krásnou existenci. A nejhorší na tom všem je, že sama nevím proč.
Další věc, která mě překvapila, je médii minimálně vyzdvihováný střihač všech tří filmů. Myslím, že by tohle mohlo daleko víc upozornit na střih v animovaném filmu, což je pro mě samotnou velkou slabinou, se kterou vedu dlouholetý a zatím nekončící boj. Málokdy se stane, že mi střih v animovaném filmu takhle sedne. Může prosím Alexander Kashcheev stříhat můj život?
Uspořádání Trojhlasu je smysluplné, takže mi neskáčou emoce a změnu si šetří až na závěr s Betonovou džunglí. Jemný nástup Noctuelle po Dceři přináší pohlazení pro polštářky prstů a sluch. Animace kapající vody z kohoutku, pro kterou mám slabost, snoví vatoví motýli noci a duše, která se o všechno stará, i když není všem viditelná. To je přesně to, co oslovuje moje vnitřní dítě. Co ho probouzí, když ti snoví motýli ožijí pod rukama tvůrce a dokáží vzlétnout. Co ho vyděsí, když jeden z motýlů nemůže letět. Pertlíček ve mně dokázal probudit to, co jsem myslela, že už nikdy nezažiju. Myslím, že už i ty jsi v to přestal věřit. Ten silný děs, který si pamatuješ z dětství. Děs, který na tebe přenesl film. Zlá královna ze Sněhurky a sedm trpaslíků (David Hand, 1937), čaroděj z Čarodějova učně od Karla Zemana (1977) nebo strach z toho, že se medvědi z Pojďte pane, budeme si hrát (Břetislav Pojar, 1965-1973) nesloží zpátky do své původní podoby. Z tohoto pocitu mě snad vytrhávalo jen explicitní násilí, které moje vnitřní dítě až tak neděsí. Noctuelle navíc nabízí dotyk Jiřího Bárty a to já moc moc moc ráda. Zároveň ale dává prostor autorovi a neutlumuje ho.
Komunikaci s dítětem potom završuje Betonová džungle, způsobem, který je jedním z těch, co mám na animovaném filmu ráda. Proměnit cokoliv v realitu. V tvoji realitu. Udělat z běžných věcí dobrodružství a výpravu, na níž potřebuješ odvahu, a která z tebe udělá hrdinu. Mimo tohle všechno skvěle pracuje s prostorem a jeho vrstvením a hloubkou. V Trojhlase jde krásně slyšet díky svojí barevnosti, na kterou občas zapomínáme. Komunikuje úplně jiným způsobem a to je to krásné. Vyzdvihuje emoce, které chce každý cítit, ale ony se postupně z našich světů vytrácí a utichají. Zároveň neodstraňuje ty méně pozitivní. Drží v rovnováze a probouzí krásný, jednoduchý a nejčistější smích.
Někdy se stane, že k nám promluví něco, od čeho bychom to vůbec nečekali. Možná proto, že to nejdříve nevidíme a neslyšíme. Nemáme možnost. Tak se koukej víc a poslouchej ty, co křičí, ale jsou překřičeni.
