Lidé stále touží po doteku, pohlazení. Po situacích, ve kterých jen sedíte a sdílíte. Jste. Po čisté formě "bytí". Máme ve zvyku říkat, že jsme individualistická společnost, ale tajně toužíme po pochopení, komunikaci, možnosti dotknout se sami sebe a hlavně ostatních. Existovat v souladu. Filmy nabízí částečné ukojení touhy po doteku a animovaný film se čím dál častěji dostává do fáze, kdy se snaží nalézt, poukázat a předat porozumění. Cítím nejen nedostatek doteků, ale zároveň a především nedostatek možností vidět. Vidět animu.
Tak se ptám, jestli jsme na té cestě za něčím neztratili podstatu. Říkáme, co by měl a neměl mít "dobrý" film. Jak by měl přistupovat k tomu nebo tamtomu. Vytvořili jsme různá ocenění, ale co se vlastně hodnotí? Snažíme se slovy popsat, co vidíme, ale cítíme to? Opravdu sledujeme? V mnoha animovaných filmech jsem objevila něco, co mě doplnilo a doprovázelo nebo stále doprovází, a ráda bych některé z nich (ty víc osobní si zatím nechám pro sebe) sdílela dál. Už dlouho mě vnitřně mrzí nezájem o animu. Celkové oživení neobsahuje jen animaci nebo výtvarno, ale i samotného autora, jeho život, každý nádech a mrknutí oka. A teď nemyslím "autorský film", který se postupně pro mnoho lidí stává něčím, čemu se věnuje až přílišná pozornost. (Kdo určuje vhodnou míru pozornosti, mi zatím stále nikdo neobjasnil.) Myslím tím každý animovaný film. Za vším přece stojí autoři s živou podstatou. Proč mám teda pocit, že se v posledních letech o animovaném filmu mluví tak technicky a povrchově? (Když teda zrovna nemíříme na Oscary a i tady citlivý přístup k práci se slovy necítím.)
Pozornost, pochopení a jemnost mi dopřály tyhle výtvory:
Egg (Martina Scarpelli, 2018) Pocit, že je jedno vejce větší než ty. Pocit, že je nepřítel. Prezentace jednoho z nejsložitějších vztahů. Člověk a jídlo. Strohost, čistota a zobrazení ostrých rysů je přesně to, co vnímáš, nebo spíš nevnímáš. Absolutní zkreslenost se stává realitou.
Enough (Anna Mantzaris, 2018)
Někdy už toho je fakt dost. Naše omezení společností nám jen nedovoluje lehnout si na chodník nebo zakřičet přes celou místnost. Tak si to užij tady.
Negative Space (Ru Kuwahata, Max Porter, 2017)
Umíš správně sbalit svůj život? A víš vůbec, co všechno si bereš s sebou? Tuším, že moc otázek a málo odpovědí. Během sledování vždycky přemýšlím, kdybych se stěhovala do jiného života, co z toho stávajícího bych si sbalila. Jakou vzpomínku, schopnost, myšlenku, zkušenost. (Nepřestávám obdivovat Hadrové moře, které muselo být na animaci dost specifické a zároveň dokázalo vyvolat pocit "zavalení".)
One of Many (Petra Zlonoga, 2018)
Laskavost zabývající se křehkým tématem pozice. Takže jestli nevíš, kde se nacházíš a máš dojem, že Chorvatsko je jen Česko s mořem, tak otevři oči a podívej se až k filozofickým přesahům.
But Milk Is Important (Anna Mantzaris, Eirik Grønmo Bjørnsen, 2012)
Těžkost něčeho, co táhneš za sebou. Až se to občas spojuje s tvým stínem. Splývá to a stává se to součástí. Pak je otázkou, co si vybereš. Rozmícháš mléko v kávě, rovnou se napiješ nebo ho tam vůbec nemáš?
Orbit (Tess Martin, 2019)
K starým formám a k nalezení klidného dechu.
Dolls Don´t Cry (Frédérick Tremblay, 2017)
Absolutní zobrazení nervozity, která se táhne a plíží. Zásadně tomu pomáhá hlavně udržovaná a přiznaná struktura loutek. Něco, co nepůsobí živě, se tak snaží chovat.
Tahle díla dokážou mluvit samy za sebe. Animovaný film rozhodně ještě neřekl vše a měl by se mu věnovat větší prostor. Nabízí totiž naprosto úchvatné zážitky a nové směry, které ti můžou pomoct najít v sobě samém něco neznámého. Vytváří nový život z ničeho a mluví k tobě tím způsobem vyprávění, který je člověku známý už dost dlouho: vytvořenou fantazii, která se stává tvojí dočasnou realitou.
