Komparativní analýza herectví v animovaném filmu Aladin a v jeho „live-action“ remaku
Herectví v animovaném filmu
Ano, existuje! Postava v animovaném filmu není zastoupena ikonickou osobností. Nevidíme “reálnou“ osobu, kterou bychom mohli identifikovat jako člověka, který hraje, že je někým jiným. Po stránce víry v život animace je ideální, když divák vnímá postavu jako nikým nehranou a samostatnou. Když se ale zaměříme na proces animace, je jasné, že je herectví více promyšlené než ve filmu hraném. Animátoři velkých studií musí myslet na každý pohyb své postavy (např. mrkání) v situacích, kdy bychom tomu nepřikládali význam.
Mark Davis, hlavní animátor postavy Cruelly De Vil z filmu 101 Dalmatinů řekl: „Pro bytí animátorem musíš mít smysl pro dramatičnost a cit pro herectví.“[1] Herectví animátora není jen způsob prezentace vytvořeného charakteru. Stává se taky cestou, jak přispět k jeho oživení a důvěryhodnosti. Jedná se o proces vdechnutí duše něčemu zatím neexistujícímu. Animátor tím dává divákovi jedinečnou možnost věřit.
Důvěryhodnost a oživení se nerovná slovu realistický. V animaci tyhle zákony nefungují. To, co se snaží působit realisticky, může být neživé, bez energie. Herectví zde není nástroj, pomocí kterého uděláte ze své kreace realistickou bytost, které bude divák věřit, protože vypadá opravdově. Jde o rovnováhu celého animačního světa a souznění všech prvků. Tahle komunikace v animaci způsobuje, že stvoření žije, i když není realistické.
Disneyho herectví velkých charakterů
Walt Disney považoval charakter za důležitý prvek živosti. Je jasné, že herectví v jeho převážně animovaných filmech bude karikaturní záležitostí. To neznamená, že postavy nejsou někým vedeny. Animátoři se ve fázi vytváření pohybů drží určitých konvencí, aby byl přístup k samotné animaci jednotný. Každá postava má ale své vlastní herectví, které závisí na jejím charakteru a přiřazeném příběhu.
Tvrdím, že by se k animovanému filmu nemělo přistupovat stejně jako k hranému. Jedná se o naprosto odlišně fungující organismy, které mnoho společného nemají. Jenže Disney si je dlouhodobě nejen staví vedle sebe, ale spojuje v jedno. Proto se budu zabývat komparací herectví v animovaném filmu Aladin (1992) a v hrané verzi z roku 2019. Zaměřím se na tři hlavní herecké osobnosti ovlivňující postavu džina. Animovaný je herecky tvořen svým hlavním animátorem Ericem Goldbergem, který ovládá jeho fyzické, mimické a gestické herectví, a hercem Robinem Williamsem přispívající svým hlasem a určující některé pohyby. V novější podobě džina hraje Will Smith.
Komparace animovaného a hraného
Hrané verze jsou označovány jako realističtější. Chtějí být více podobné nám samotným a zapadat do našeho světa. Tyhle přístupy se promítají na všech postavách, které se v ději Aladina objeví. Džin není lidskou postavou, a proto mě zajímalo jakými prostředky dojde k této přeměně.
Přispělo už samotné obsazení Willa Smitha, který má silný herecký obraz. Je natolik silnou ikonou, že zabíjí vše živé v původním džinovi. Během filmu čerpá z hiphopových odkazů a vlastní tvůrčí minulosti. V takových podmínkách se odkazy na původní animovanou verzi drží jen velmi těžce.
Silnou hereckou osobností je rozhodně i Robin Williams. Ten ale svým hlasem dotváří fyzické herectví Goldberga a spolu postavu budují. Smith staví především sám na sobě, a to je hlavní rozdíl.
První nástup džina na scénu ukazuje směr, jakým se bude postava dále rozvíjet. Smith se z lampy dostává víc těžkopádně. Pomalým, ale silným příchodem působí autoritativně a monumentálně. Od prvního pohybu si vytváří respekt, který jako herec u diváků již má. Obě verze snímají postavu víceméně z podhledu. Rozdíl je v tom, jakým stylem se z lampy dostávají do většího prostoru. Goldberg už od začátku pracuje s džinem jako s hmotou, která se neustále proměňuje. Tak se svým hlasem pracuje i Williams a dokáže proměnit výšky, tóny, přízvuk hlasu podle právě probíhající role džina. Spolu vytvářejí místy až ornamentální pohyby, které zároveň udržují plynulost a dynamiku.
Obr.1 Aladin (1992) nástup džina
Džin se probouzí. Protahuje tělo do výšky i šířky a rozmachuje rukama. Svoji velikost ale neukazuje autoritativně (obr.1.). Smith se svým tělem pracuje jako s těžkým materiálem a zastavuje v pozicích, do kterých se dostává velmi pomalými a krátkými fázemi pohybu. Na rozdíl od Williamse má místy postprodukčně upravený hlas a skoro vůbec nevyužívá citoslovce. Často pokládá své ruce v bok nebo před prsa a podobá se soše postavené na počest (obr.2.). V momentě, kdy přepíná do sympatického chlápka, využívá hlavně svého úsměvu. Se svým hlubším hlasem pracuje velmi pozvolna. Místy, hlavně ve zpívaných pasážích, se výškově vychyluje, ale tím spíše upozorňuje na potřebu parodovat džina jako karikaturu. Smith umírnil i původně docela výraznou a širokou mimiku. Pracuje převážně s obočím a zmíněným úsměvem, který rád po nějakou dobu drží. Hraný džin paradoxně ve všech svých pohybech působí více rozfázovaně než jeho animovaná verze.
Obr.2 Aladin (2019) nástup džina
Zdá se, že během spolupráce animátora-herce s hercem dochází k méně výraznému prosazování vlastní herecké osobnosti. Dokážou sami se sebou za účelem vytvoření pracovat tak, aby dali jen to, co potřebují. Samozřejmě se může zdát, že je postava herci méně ovlivněná, protože má vlastní jedinečný vzhled. Ale nepřipomíná nám kreslený džin někoho? Špičatý nos, oči blízko u sebe, široký zvednutý úsměv a pokřivené obočí (obr.3.). Herci v animovaném filmu možná nejsou na první pohled vidět, avšak když se podíváme blíž, uvidíme je. Práce Goldberga s mimikou džina je zároveň práce s mimikou Williamse. Oba prozařují skrze výtvor, protože jsou jedni ze stvořitelů. Jsou součástí tohoto světa. V mnoha směrech se Smith mimikou inspiroval (obr.4.). Opět jde o
Obr.3 Aladin (1992) po záchraně topícího se Aladina
způsob jak. Kdybych vycházela z Labanovy teorie, tak kreslený džin se pohybuje na všech možných hranicích typu pohybu. Herectví přes prostor (tzv. Effort) se nejvíce objevuje v druhu flick (nepřímý, náhlý a lehký). Naopak Smith nejčastěji využívá press (přímý, trvalý a pevný). I v tanečních pasážích zůstává v postojích či pózách silně vycházejících z hiphopové a streetové kultury. Odtud využívá i zkrácené vyslovování slov a protahování vybraných samohlásek. Míří tak víc na určitou kategorii publika. Pomalu a krátkým pohybem se dostává do póz, v nichž delší dobu setrvává (obr.5.). Těmito kroky dělá džina nejen víc lidského, ale i více Willem Smithem.
Smith má bod energie níž, než jak udává Goldberg. Pohyby vychází spíše od pánve, což se může jevit jako další znak touhy být více realistický. Proto potom Smithova osobnost více prosvítá. Upozorňuje na to také jeho džin: „Wow! I mean, genie magic is really just a facade. At some point, real characters always gonna shine through.“[2] Fasádou se tedy stává i postava skrz kterou proniká a září charakter Willa Smitha.
Obr.4 Aladin (2019) Aladin vypráví džinovi o Jasmíně
Prozařování herecké osobnosti komplikuje víru v existenci. Divák nevnímá herce jako džina, který umí kouzlit, nýbrž jako populární obraz, který už velmi dobře zná. Williams s Goldbergem využívají svých osobností a zkušeností pro budování nové, díky nim žijící bytosti. Smith si vypůjčuje především široký úsměv a práci s obočím, ale nevytváří novou postavu. Williams naprosto splývá s fyzickým herectvím Goldberga a přizpůsobuje mu rychlost svého projevu. Taktéž se u džina pracuje s výraznými gesty. Jen daleko prudčeji, dynamičtěji, a především je herectví podrobováno neustálým proměnám, které často sahají do extrému. I tak pracují s tím, co jako lidé mají. Williams nepřekračuje své přirozené možnosti hlasu, stejně tak Goldberg respektuje hranice postavy a herecké možnosti, které nabízí.
Obr.5 Aladin (2019) scéna písně Prince Ali
Neustálé extrémní proměny herectví se stávají odlišnými od fází, kdy má džin projevit své hlubší emoce. Když je energický a víc dramatický, své tělo a hlas natahuje do výšek (obr.6.).
Obr.6 Aladin (1992) džin popisuje touhu po svobodě
Naopak při citlivějších a intimnějších pocitech má tělo zároveň s hlasem posazeno níž. (obr.7.). Přechody mezi těmito fázemi jsou udány emočním rozpoložením.
Obr.7 Aladin (1992) džin si uvědomuje nereálnost svých snů
U těchto remaků vyvstává otázka, zda chceme mít ve filmu džina nebo Willa Smitha. Williams s hlavním animátorem Goldbergem dokázali spojit vlastní osobnosti a přispět k vytvoření nového života. Vznikla tak jedinečná postava s vlastním charakterem. Will Smith naopak vychází z charakteru džina a dotváří svůj obraz, aby se přiblížil postavě, kterou má momentálně představovat. Dochází k nahrazení osobité hmoty osobitou ikonou a k oslavě jednoho obrovského portrétu. Džin je mrtev, ať žije Will.
[1] HOOKS, Edd (2017). Acting for Animators. London: Routledge, s.11.
[2] RITCHIE, Guy. (režie). (2019). Aladdin [film]. United States of America: Walt Disney studios home entertainment.